Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Březnové slunce má krátké ruce.

Pranostika na akt. den

Na svatého Jáchyma skončila se už zima.

Východ a západ slunce

Slunce vychází:06:08

Slunce zapadá:18:22

Certifikát

Základní škola Bochov, Okružní 367 - netkatalog.czZákladní školy - netkatalog.cz

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Ze slohových prací žáků

Obraz Josefa Lady

Každé ráno míjím na školní chodbě barevnou reprodukci obrazu Josefa Lady. Obraz zachycuje podzimní atmosféru na vesnici. Hlavním motivem obrazu jsou děti, které sedí u ohně na kamenech a opékají si brambory. Zleva k nim míří chlapec s dřívím, aby mohly přiložit do ohně, kdyby jim uhasínal. Zprava k nim jde chlapec s kozou. Chlapci mají na nohou dřeváky nebo kožené boty. Na hlavách mají čepice a oblečeni jsou do kabátků a kalhot. Na mezi vlevo okusují dvě kozy listí na nízkém listnatém stromu. Za dětmi u ohně se pasou na mýtině strakaté krávy. Stromy mají barevné seschlé listí, pole už jsou sklizená a některá i zoraná. Kolem polí a dětí vede dlouhá kamenitá cesta, po které jde stará paní s dřívím. Na kopci u cesty rostou převážně jehličnaté stromy. V pozadí se zdvihá kopec, na kterém stojí kostel se hřbitovem. Na kopci kolem cesty rostou ovocné stromy. V dálce, daleko za kostelíkem, je spousta kopců se stromy s barevným listím. Na nebi poletuje drak, kterého pouštějí děti a hejno ptáků odlétá na jih. Vzhledem k tomu, že Josef Lada byl vpodstatě jednooký, je to moc hezký obraz. Moc se mi líbí a působí na mě klidným dojmem.

Daniela Hakenová, IX. třída

Lesní procházka

Pomaličku, krokem jdu lesní cestou, kde krásně dýchám čerstvý a čistý vzduch. V hlavě se mi promítá tolik myšlenek, ale jakmile jsem uprostřed lesa a jdu toulavou cestou, hned se mi zastaví čas a jen tak pozoruju krajinu. Všechny starosti zahodím za hlavu. Mám pocit, že jsem v ráji, protože takové lesní ticho jsem nikdy nepocítila. Jak kráčím cestou, tak ošlapuju krásné barevné listí a vidím, jak opadává ze stromů. Připadá mi, že jsem někde, kde je všechno kouzelné. Ten zvuk, jak opadává listí na zem a ten šumivý hlas, když udělám každičký krok, je pro mě okouzlující. Studený vánek mi chladí bouřlivé myšlenky. Je krásný pocit nadechnout se vůně právě padajícího listí. Okolo cesty jsou všude veliké a barevné stromy, z kterých opadává listí. Připomíná mi to mé dětství, když jsem byla malý škvrně a houpala se na houpačce, která visela na silné větvi stromu, jehož listy mi padaly do klína. Pokaždé když mám chuť zastavit čas a jen tak si popřemýšlet, okamžitě si vezmu kabát a šálu a jdu samotná zas lesní procházkou. V tu chvíli nevím, jak mám popsat to, co se mi právě děje. Myslím, že jsem tam, kam nikdo nikdy nemůže a nepocítí to, co já.

Dominika Šandorová, IX.třída

Zima

Jdu pomalu po cukrově zasněženém lese. Chodím mezi stromy, které jsou zahaleny sněhovou peřinou. Mráz na nich zanechal svůj plášť. Jdu hlouběji a z křoví mne pozoruje mnoho lesních bytostí, mnoho zvířat. Povídají si mezi sebou o nádherně zasněžené přírodě. V povzdálí je jelen obklopen srnami a on si je volá blíže k sobě, bojí se o ně, že by se zatoulaly. Najednou se začínají sypat vločky, vznášejí se ve slabém větru, jako by je odfoukl čas. Padají a cukrují půdu jako koblihy. V tomhle zasněženém světě, v téhle namalované pohádce se cítím jako ve svém království. Je to krásné, když si můžete povídat s tak němou a přitom tak krásně znějící zasněženou zimní krajinou.

Klára Fialová, IX.třída

Zima

Zima je hned po podzimu moje nejoblíbenější roční období. Teploměr nám čím dál tím méně ukazuje a my víme, že se blíží zimní měsíce, zimní radovánky. Když se ráno probudíme a koukneme se na okno, uvidíme, že nám mráz ozdobil kraje našeho okna krásnými a třpytivými tvary, jež nám připomínají květinovou, orosenou ranní louku. Pokud nakoukneme ven z otevřeného okna, ucítíme mráz, který pomalu, ale jistě zaútočil na náš obličej svým chladným, ale příjemným dotykem. Můžeme se kochat krásou přes noc čerstvě nasněženou, bílou nadílkou, která pokrývá svojí mokrou a studenou váhou domy, paneláky, auta a stromy. Spoustu lidem blýskavá, ozdobná peřina na jejich autech vadí a hned se dají do úklidu, aby se mohli vydat na svou zasněženou cestu do práce. Pokud bychom se chtěli projít venku, měli bychom si vzít teplé oblečení, abychom si mohli řádně užít poklidnou, třpytivou, rozlehlou, bílou, hebkou, pod nohama praskající, na pohled zprvu palčivou, ale poté nádhernou, na dotek mrazivou, ale přesto pohodlnou zasněženou krajinu, kterou obklopuje čerstvý, svěží, venkovní vzduch s občasnými náznaky kouře topících lidí, aby si mohli užívat zimní rodinou pohodu. Jakmile vstoupíme na bílý povlak, ihned ucítíme, jak se pomalu zatlačuje do sebe, a tím způsobuje tichý praskot. Na našich tvářích pocítíme studený vzduch, který je společně s naším nosem nabarvený na jablkově červenou. Ze sněhu poskládaných vloček můžeme vytvořit sněhuláky, iglů, nebo prostě můžeme ulehnout do lesknoucí se nadílky a pomocí rukou a nohou vytvořit andělská stvoření. Po takovém dnu plném prožitků z toho, co nám zima darovala, je nejlepší jít domů a tam si udělat šálek kafe, čaje, horké čokolády, či kakaa. Zima může být velmi krásná a plná úžasných momentů, ale také může být úplným opakem těchto idylických představ. Zimu mám ráda kvůli těmto věcem, ale také proto, že v těchto měsících jsou Vánoce, Silvestr a mnoho dalších hezkých dní.

Jana Egertová, IX.tř.

Mikuláš

Když mi bylo 6 let, tak sem si odpočítávala dny na čerty. Moc jsem se těšila. Tak moc rychle to uteklo, až jsem se divila. Byl den, kdy chodil čert, Mikuláš a anděl. Dopoledne jsme se sestrou uklízeli pokoj a potom jsme koukali na pohádky. Mamka se nás ptala, proč se tolik těšíme a my jí řekly, že se těšíme na to, jak čertovi vyprášíme kožich. Bylo kolem páté hodiny a začalo se stmívat. Najednou jsme slyšely, jak cinká zvonek a jak čert bouchá řetězem. Byly jsme natolik natěšené, že jsme málem omdlely. Najednou jsme viděly, že čert není jeden, ale dva. Běžely jsme se schovat. Moje sestra se schovala pod peřinu a já jsem se schovala pod stůl v kuchyni. Čekaly jsme, až odejdou, jenomže oni na nás čekali, až jim řekneme básničku. Přišel za námi táta a vyndal nás. Šla jsem za Mikulášem a sestra Nikola šla za andělem. Čert nám ale řekl, že se ho bát nemusíme. Tak já jsem zazpívala Skákal pes přes oves a Nikča to samé, ale řekla to jako básničku. Mikuláš povídal, že až příště přijdou, tak že budou chtít slyšet od každého jinou písničku. Za to jsme dostaly plnou igelitku sladkostí. Od té doby jsme ze sestrou hodnější a už se nebojíme.

Kateřina Moravcová, VII.třída

Zážitek z Mikuláše

Vzpomínám na to, jak když jsem byla malá, chodil k nám Mikuláš, čert a anděl. Bála jsem se, ve dne jsem vždy říkala: já se nebojím. Když začínal večer, už jsem se začala bát. Bydleli jsme v panelovém domě, vždy jsem poslouchala za dveřmi, jestli už jdou. Najednou jsem slyšela cinkání řetězů. Zakřičela jsem přes celý byt na bratra Davida, že už jdou a běželi jsme se rychle schovat. Já se schovala do ložnice do skříně, David se schoval do obýváku za křeslo. David se taky bál, ale jeho našli, tak musel říkat básničku. Moje mamka mě mezitím hledala, našla mě, já jsem nikam nechtěla, přišla jsem tam a David se mi smál, že se bojím. Zpívala jsem písničku. Potom jsem dostala sladkosti a ovoce. Já jsem vždy poděkovala. Odešli a David se vychloubal, že se nebál, přitom utekl jako první. Takhle jsme to dělali každý rok. Čertů jsem se přestala bát až v sedmi letech.

Hana Mouchová, VII.třída