Minifejetony deváťáků

Lidé

Někdy mě lidská rasa vážně fascinuje. Např. nechápu lidi, kteří koukají na nějaký program v televizi a mluví na hráče  nebo soutěžící, když něco zkazí. Vždyť  je to hrozné, oni vás neslyší! Možná se těmito často nepěknými projevy snažíte sami sebe uklidnit, ale lidi ve svém okolí moc neuklidníte. Tak třeba včera jsem si řekl, že půjdu dříve spát a co náhle neslyším? Táta řve na nějakého hráče, co neumí přihrávat. Dále se mi to nechce rozvíjet.

Teď budu mluvit za všechny- párkrát jsem to taky udělal. Zamysleme se nad sebou.

Jiří Pták

Trénink

Toto dilema mě čeká každé pondělí a každou středu. Dnes je pondělí a já se připravuju na trénink. Do tašky si dám chrániče na zuby (zkusku), chrániče na holeně, botičky a přilbu. Věci na převlečení si dám na sušák, který stojí vedle mé tašky. Je 17:00. Mamka na mě řve, že už musíme jet. A tak si naposled překontroluju obsah tašky. Vyrážíme. Dojedeme do KKKV. Vejdu dovnitř, pozdravím pana Stránského a jdu se převléct. Po chvilce začnu zmatkovat. Opět nemám věci na převlečení. Zběsile začnu prohledávat tašku. Vracím se pamětí zpět domů a zjistím, že jsem věci na převlečení nechala doma. A tak opět cvičím v riflích a vytahaném tričku.

Nikol Moravcová

Schody

Mnoho lidí říká, že schody jsou zkáza člověka, ale podle mě to není pravda. Lepší prý jsou výtahy. Ale co když vypnou elektriku? Stejný problém je i s jezdícími schody. Tak co teď? Nějací starověcí lidé určitě jezdili na kravách i do schodů, ale co my? Pořídíme si poníky! Stačí je krmit, dávat jim vodu a kydat. Tak to ale opravdu ne! Co z toho vyplývá? Choďte po schodech a budete zdraví a nedostanete bolesti zad z kydání. Hrozné jsou ty chvilky potmě v právě zastaveném výtahu, sám samotinký, být uvězněný, o hlavu a žízni, to na schodech nehrozí. A je to zdravý, posilujete si nohy, záda a hýždě. Choďte po schodech! 

Antonín Šimkanin

Škola

Škola je pro mě už stereotyp. Každý den vstávám s pocitem, že jsem něco zapomněla. Hned co vstanu z té vyhřáté postele, jdu si zkontrolovat, jestli jsem si vůbec „připravila“ do školy. Zjistím, že připraveno mám, udělám ze sebe člověka a vyrazím. Ta cesta, ach ta cesta! Stále jen do kopce. Když už jsem ve škole, nastává problém číslo jedna. Dvě patra schodů. Konečně došplhám nahoru, přejdu půl chodby a hle! Jsem ve třídě. Většinou tu jsem jedna z prvních. Pak jen čekám, až zazvoní na první hodinu. Po druhé hodině už umírám hlady. Většinou naše třída udělá každý den nějaký problém, tak jen čekám, až zazvoní na poslední hodinu. Konečně tohle peklo končí a já odcházím s pocitem štěstí vstříc domovu. 

Eliška Navrátilová