25.02.2014 - Z prací žáků IX.třídy

Z prací žáků IX.třídy

Košík

Moje jméno je pan Košík. Bydlel jsem naproti obchodu jménem Interspar se svými dalšími kamarády košíky. Jezdí sem nakupovat spousta lidí. Všichni na mě šahají svýma někdy špinavýma, někdy čistýma rukama. V zimě i v rukavicích, pletených nebo kožených. Málokdy se stává, že si mě propůjčí nějaký starý člověk, a když ano, přeju si, aby to neudělal. Staří lidé jsou moc pomalí a někdy se jim tak moc klepou ruce, že i já se sem a tam zatřesu. Navíc z nich jde to stáří pěkně cítit. Nemám rád ty děti, spíš mladistvé, kteří tam chodí se svými rodiči, aby z nich vytáhli co nejvíce peněz v menších obchodem s oblečením, sportovními potřebami, nebo elektronikou. Do takových obchodů já jet nesmím, asi jsem na to moc úžasný, nebo tam prostě lidé nechtějí mít takovou konkurenci, jakou jsem já, pan Košík. Obzvlášť nemám rád ty rodinky, které si tam nakráčejí, a pak si akorát stěžují, jak je to všechno drahé, jak by teď nejradši sledovali televizi. Jednou nemůžou najít vajíčka, podruhé zas máslo. Někdy nejsou hrušky dost tvrdé a chleba dost těžký, jogurt není dost tučný, máslo dost máslovaté a tak dále. Tyhle typy lidí jsou obzvlášť otravné. Sem a tam sem přijde někdo, s kým je radost nakupovat, ale to se moc nestává, bohužel. Před dvěma dny se mě zmocnili nějací dva kluci. Nebudu vám lhát, ale byli vážně oškliví. Na sobě měli černé bundy, divné kalhoty a čepici s nápisem SWAG. S nimi jsem rozhodně nechtěl mít nic společného. Ale i já, skvělý pan Košík, si svůj osud nevyberu. Chovali se ke mně jak hulváti. Naráželi se mnou do regálů, vozili se po mně, skládali do mě lahve alkoholu, aniž by mi nabídli. Naprostá hrůza. A aby toho nebylo málo, tak mě ani nevrátili k mým přátelům. Jen, co si odnesli tašky, hned na mě jeden naskočil a druhý mě postrkoval. Postrkoval mě tak dlouho, že jsem sotva viděl budovu svého milovaného obchodního domova a jeho majestátní název "Interspar". Nyní jsem zde, pohozený někde bůhví kde. Ti dva „naprosto skvělí“ chlapci (ano, nemyslím slovo "skvělí" vážně) odešli a nechali mě tu. Nyní si přeju, abych byl zpět doma! Dokonce by mi ani nevadilo, kdyby si mě nějaký stařec vzal a hledal se mnou co nejlevnější ceny. Nebo nějaká rodinka, která potřebuje nakoupit na měsíc dopředu. Ani já, skvělý pan Košík, si nevyberu.

Jana Egertová, IX.třída

Nákupní vozík

Zrodil jsem se tak, že mě smontovali z různých součástek. Odvezli mě na místo, kde nás bylo spousta a všichni jsme vypadali úplně stejně. Až když nás přivezli do obchodů, jsme zjistili, že přece jen jsme všichni jiní. Mě si nejraději půjčovaly rodiny s dětmi. Jezdili jsme spolu po obchodě a děti se na mě strašně rády vozily. Jednou jsem byl auto, potom autobus a nakonec formule nebo vlak. Tatínkové se u mě moc nezdržovali, raději chodili mezi regály a dívali se, co se jim líbí. Maminky mě plnily zbožím až po okraj, ale já jsem byl rád, že poslouchám, o čem si povídají a jaký je svět za zdmi obchodu. Někdy jsem v řadě s ostatními nákupními košíky musel čekat dlouho, až přijdu na řadu, ale vždy jsem čekal trpělivě. Když jsem jezdil s nějakou rodinkou po obchodě, bylo legrační vidět, jak se některé rodinky a lidé dohadují, co je lepší koupit a proč. Občas jsem jen smutně přihlížel okny ven, jaký je tam svět. Když mi začala vrzat kolečka nebo se se mnou něco špatného dělo, zavolali jednoho hodného pána, který mě opravil a díky němu jsem se cítil jako znovu vyrobený.

Daniela Hakenová, IX.třída